Strýček Karpaš

Jan Králík

Tety a strýčkové pro mě byli za dětských let nejen sourozenci nebo bratranci a sestřenice rodičů a jejich manželé či manželky, ale i nejbližší starší rodinní přátelé. Patřili k nim také Karpašovi. Přistěhovali se do Toušeně v roce, kdy jsem se narodil – 1947 – se synem Jendou, o půl roku starším než já. Spřátelili jsme se, i když jsme chodili do různých tříd. Prvními společnými zážitky, které uvízly v dětské paměti, byla vánoční loutková představení. Karpašovi bydleli Na Stráni v přízemí vilky paní doktorové Brabcové, která si pro sebe nechala patro. Číslo 257 četl Jenda jako 2+5=7. Přicházelo se podél zdi z bílých cihel za zaoblený roh a dveřmi ve zdi po betonovém chodníčku středem pečlivě udržované skalky ke vchodu v západním závětří. Zvonilo se 2x.

V časech, kdy po televizi ještě nebylo ani vzdechu, znamenalo loutkové divadlo událost. Strýček Karpaš zastal všechno sám: architekturu, projekt a stavbu celé loutkové scény, výtvarné návrhy všech loutek a kulis i autorství her. A ovšem trojí zvonění, vodění loutek a všechny jejich hlasy, zvukové efekty (včetně bouřky), pozvolně proměnlivé elektrické osvětlení i blesky. Jeho všestrannost mne přitahovala. V toušeňském kině jsem později viděl řadu loutkových filmů, na kterých strýček Karpaš spolupracoval ve studiu Jiřího Trnky v Praze – Staré pověsti české, Bajaju, Špalíček, Sen noci svatojanské, Kubulu a Kubu Kubikulu i Osudy dobrého vojáka Švejka. Z oslovení „pane architekte“, kterým strýčka Karpaše titulovali známí i neznámí dospělí, bylo zřejmé, že náleží do vzdělaného uměleckého světa.

Jednou na podzimní procházce s mým tatínkem jsme zastihli strýčka Karpaše u toušeňského přívozu v klasické malířské perelíně a v černém sametovém baretu u stojanu, na kterém dokončoval obraz nadcházejícího západu slunce nad soutokem Labe s Jizerou. Hladina řeky odrážela siluetu prámu a v dálce cukrovar s komínem, podzimem zbarvené větve stromů vlály ve větru týmž směrem jako sluncem prosvětlené mraky. Bylo mi pět let a díky strýčkovi Karpašovi jsem začal objevovat, kolik je v těch místech poesie a přírodního kouzla.

Teta Olga Karpašová zůstávala v domácnosti, a protože byla učitelka, moje maminka s ní domluvila, že mne a Jendu bude učit odmalička německy. Chodil jsem tedy ke Karpašovům také na němčinu: Spieglein, Spieglein an der Wand, wer is der schönste im ganzen Land? Učení hrou zpestřovala příležitost vidět zblízka loutky, zavěšené bez pohybu ve skříních mezi šaty a kravatami. Dodnes si pamatuji detaily promyšlených kloubů dřevěných nožiček, pohyblivé uchycení sehnuté hlavy mimo pevný vodicí drát zapíchnutý ne do hlavy, ale do hrbu ježibaby, čertovy špičaté rohy, každý jiný, jemné filcové podrážky dřevěných chodidel, aby loutky – volně pohyblivé ve všech kloubech – neplandaly po filcovém hnědém jevišti, když zůstaly jen tak zavěšeny, protože strýček potřeboval obě ruce na další postavy. Okouzlovaly mě malované výrazy vysoustruhovaných dřevěných hlaviček Kašpárka, Škrholy, Krále, Královny, Prince, Princezny, Klíčníka, Čerta převlečeného za Myslivce, Draka, Honzy a Děvečky, která se nesměla jmenovat Mančinka, protože tak se jmenovala paní domácí doktorová Brabcová. Ale i bez toho, jako by se všechny loutky někomu podobaly.

Časem jsme se s Jendou úpěnlivě prožadonili k možnosti nahlédnout před představením do zákulisí a prostudovat pořádně divadlo z druhé strany. Z přeludu za oponu do kuchyně pohádek. Když strýček všecko připravil, ukázal nám, kde má připravené loutky, předvedl princip opony roztahované oboustranně jednoruč, otevřel propadliště vytvářené posouvatelným zafalcovaným prkénkem, všechno nám odhalil, vysvětlil, pro nás prozkoušel, dokouřil a řekl: A teď si umejeme ruce, a bude se hrát! Od té doby si pamatuji, že hrát – nejen divadlo – se má s čistýma rukama.

Umné provedení kostýmů bylo dílem tety Karpašové. Ta podle strýčkova výtvarného návrhu vytvořila i látkové postavičky betlému, blízké figurkám z loutkových filmů, ale svátečně nehybné. O každých dalších Vánocích přibývaly nové hebké figurky: pastýři, řemeslníci, babka s husou v nůši. Ježíšek v peřince zůstával jako jistota beze změn. Vánoční stromek zdobený strýčkovým umem býval výtvarný skvost: strýček se nerozpakoval na malé borovičce převrtat větve tak, aby jejich rozložení vypadalo dokonale souměrně a aby přesně zapadlo na určené skromné místo v bytě. K Vánocům patřilo u Karpašů i klučičí hraní s elektrickým vláčkem. Strýček postavil pro svého syna v obývacím pokoji mnohem větší dráhu z vtipně vymyšlených náhražkových kolejí (rozchod 16 mm) a vyrobil i tunel a spoustu dalších maličkostí podél trati. Semaforů a přehazování elektrických výhybek jsme se s Jendou nemohli nabažit.

Teta Karpašová byla výborná kuchařka nejen vánočního cukroví. Nezapomenu, jak ji jednou moje maminka uznale chválila pro vynikající zaječí sekanou, a protože jsme v zimě dostávali od místních myslivců také občas zajíce, požádala o recept. Teta se netajila tím, že právě tuhle sekanou dělala nerada, protože byla ze zajíce přejetého autem, který už se nedal ani dobře vykuchat. A prozradila: nejdůležitější jsou přísady, tedy další maso, vepřová játra a tak. Ze zajíce stačí běhy. Tetino tajemství dobré zaječí sekané: To musíš mít toho druhýho dost! se podobalo pohádce o polévce ze sekery, dostalo křídla a dodnes u nás žije.

Strýčkův cit pro barvy, látky, harmonii odstínů i krejčovských střihů pro nás nabyl jednou také neloutkové podoby, když jsme se v pokročile bujném mládí s několika známými smluvili, že půjdeme do toušeňské sokolovny na karneval, a strýček Karpaš pro nás – tuším sedm téměř dorostenců – vymyslel, nakreslil a pomáhal vyrobit masky karet pokeru: černé trikoty, bílý saténový obdélník karty na záda a touž kartu jako talárovou pokrývku hlavy i ozdobu kratičké bílé sukénky pro děvčata, vše tajně krejčovsky zpracováno pečlivými maminkami z příslušných látek i s podšívkami a opět s jemným červeným filcem pro srdce, listy, kara, piky, srdcovou sedmičku a dva žolíky s vysokými jehlancovými čepicemi, halenami s širokými rukávy z černého transparentu, s bílými vějířovitými krejzly a nabíranými manžetami. Žolíci jsme byli Jenda a já. Masky vyhrály první cenu – dort! Dodnes zbylo pár pózovaných fotografií na sněhu. Se stejnou nápaditostí a zručností připravil strýček Karpaš už předtím kostýmy, masky a dekorace pro toušeňské školní představení pohádky Františka Hrubína Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků. Zbyla zmínka ve školní kronice. Z dalších kostýmů – z karnevalových kominíčků – nezbylo nic.

To ale ještě zdaleka nebylo ze strýčkovy všestrannosti vše. Viděl jsem tři jeho toušeňské projekty, jejichž uskutečnění dodnes slouží. První byla kompletní přestavba lázeňské kuchyně, kde dal vybourat část patra, aby docílil potřebné výšky a zcela překomponoval dispozici zázemí. Ne svévolně, ale s porozuměním pro potřeby provozu. Pro sokolovnu projektoval jižní přístavbu s bytem sokolníka, s větší předsíní a prostornějšími toaletami. A opět ne jako nový prvek, ale s citem pro logiku rozšíření dané stavby a daného prostoru. Jednou v zimě jsem ho zastihl uprostřed Toušeně na zasněžené ploše zavezeného rybníka: pozoroval a do plánku si zakresloval prošlapané směry stop. A teprve podle nich – kudy lidé opravdu chodili – navrhl a projektoval cestičky a výsadbu stromů pro parčík.

S urbanistickým vkusem navrhl řešení prostoru mezi školou a kostelem – vyvýšenou skalku vedle tehdy rozložitých tisů. Ale to bylo až později, když už Jenda byl pro strýčka náš Honzáles, studoval na Českém vysokém učení technickém v Praze a teta Olga Karpašová se vrátila ke svému učitelskému povolání alespoň do družiny toušeňské školy.

Jako pro velkého herce není malých rolí, pro výtvarníka Karpaše nebyl žádný úkol malý. Dokonce ani vývěsní skříňka toušeňských myslivců, jím vždycky pečlivě výtvarně komponovaná, barevně doladěná a obsahově objevná. Své vlastní trofeje pro ni (i pro sebe!) preparoval sám. K myslivosti se hlásil mysliveckým kloboučkem. Potkal ho ale také úkol z největších: práce na Trnkově Stromu života pro vstupní síň československého pavilonu na světové výstavě v Bruselu 1958. Kolik kolem toho bylo zvěstí, příprav, zkazek, problémů s pasem a povolením výjezdu, vyprávěných zážitků a zkušeností z naprosto nebývalé cesty za železnou oponu! Z Toušeně byl strýček Karpaš nejen jediný, kdo mohl památnou bruselskou výstavu zažít na vlastní oči, byť pouze v době přípravy, ale také široko daleko jediný, kdo se přímo podílel svým umem na obrovském úspěchu a zlaté medaili pro československý pavilon. Obdivovali jsme ho všichni a dychtivě mu viseli na rtech při barvitém vyprávění, jak z výstavy viděl vlastně jen obrovité atomium a z Bruselu vůbec nic, jaké problémy musel na poslední chvíli řešit a co vyváděli čeští celníci. Celý pavilon pak byl přenesen do Prahy na výstaviště a já se nemohl vynadívat. Představoval ostrov nedostupného světa.

Loutková představení u Karpašů pokračovala pravidelně o Vánocích i pro náš dospělejší věk. Přicházela paní doktorová Brabcová s kocourem místo štuclu, ze sousedství přišli brankou v nízkém plotě manželé Sedláčkovi, jejichž tři děti žily s rodinami v Praze a čtvrtý Tomáš byl vězněn v uranových dolech. Když se Kašpárek ze scény zeptal: Máš zavřený slepice?, propukla část osazenstva v pobavený smích a paní doktorová Brabcová se málem urazila, protože to byla její každodenní otázka tetě Karpašové. Takových narážek se ovšem hrnulo ze scény víc, jen já je ještě nechápal. Při občerstvení podávala teta k bábovce čaj nebo kávu, nám dětem kakao, každému do jiného hrníčku. Pokaždé přibyly i nové loutky. Také Dlouhý, Široký a Bystrozraký: první měl klobouk až nad oponu, druhý byl opravdu širší než delší a třetí měl nápadné obroučky brýlí, svinuté z izolovaného drátku. Bystrozraký byl o maličko menší než ostatní loutky – „dvacítky“ – s výjimkou malého Kašpárka a Práška ze mlýna, kteří představovali chlapce. Přibývali i čerti, každý jiný, až byli tři. A Lucifer. Loutky se rozmnožily do pěti desítek: Zbrojnoš, Pna Franc, Doktor Faust, Babička, Žid, Hajný, Honza, Káča, Loupežník... Každá umělecký artefakt.

Strýček hrál bez ohledu na své významné postavení v Praze, Brusel Nebrusel, medaile nemedaile, i pro další malé dětské publikum, které v Toušeni stále vděčně vzpomíná. Ohlasem těch báječných zážitků byly časem „lampiónové“ a „vánoční slavnosti“, které jsme pak s Jendou Karpašem pořádali na oplátku pro dospělé jednak v altánu u ovdovělé paní plukovníkové Sedláčkové, jednak u nás doma pro rodinné osazenstvo a nejmilejší známé.

Kdysi ve vlaku – v 5:58 odjížděla z Toušeně přes Čelákovice (Čekálovice) na nádraží Praha-Těšnov čili Denisovo stálá společnost a já výjimečně také – strýček Karpaš vyjmul z obnošené aktovky namísto nějakého nezáživného lejstra štíhlou loutku, která nepředstavovala nic. Byl to kloubový dřevěný panáček pro studie možných poloh lidského těla. Můj tatínek – lékař – ihned přezkoušel anatomickou věrohodnost a diagnostikoval artrózu v kyčli. Oba měli nakažlivý smysl pro humor. Možná, že tehdy právě domluvili, jak to zařídit, abych se mohl o prázdninách podívat ke strýčkovi do Trnkova ateliéru animovaného filmu. Bylo mi patnáct.

To byl zážitek! Studio loutkového filmu Jiřího Trnky sídlilo v Praze v budově konviktu v Bartolomějské ulici. Ta adresa naháněla obavy, ale já byl zvědav také na starý konvikt, protože v něm koncertoval Beethoven a spatřila tam světlo světa Česká beseda. Ateliérová úprava do řady potemnělých kójí v závěsech černých látek dávala ovšem jen tušit část onoho historického prostoru s ochozem nebo balkonem, který by mohl tu zasutou slávu pamatovat. Aby mohl strýček nerušeně pracovat, přidělil mi průvodce, mladého, ale pro mne staršího asistenta kamery Jirku, nejspíš ještě studenta. Ukázal mi všecko. Hlavní prostor studia byl tichý, jen občas se ozval povel k osvětlovači, kameru spouštěl animátor sám, aby v záběru nezůstaly ruce. Pokud bylo v pohybu více postaviček, bylo i více animátorů, každý oživoval nejvýš tři osůbky. V kójích se pracovalo na pěti různých záběrech podle scénáře současně. Pro jednodenního pozorovatele šla práce až příliš pomaloučku. A to se snímala dvě políčka shodně! Sám jsem stíhal doma animované titulky pro kameru osmičku mnohem rychleji.

Práce ve studiu animovaného filmu znamenala naprostou klausuru od rána do večera bez slunečního svitu, bez povědomí o ročním období venku, po většinu času jen ve tmě, s cigaretami a kafem ve vedru reflektorů a v jimi zvířeném prachu. Svačinářka nosila chleba s tlačenkou a pivo. Soustředění bylo naprosté: dodnes vidím, jak strýček Karpaš zvedl loutku, cosi na ní upravil a zase ji vrátil na přesně stejné místo. Tak dokonalá paměť pro polohu, gesto a výraz byla mimo moje chápání. Souběžně ale pracoval i v patře na animovaném papírkovém (ploškovém) filmu, který se snímal z několika vrstev velkých skleněných tabulí, na nichž bylo připraveno kreslené pozadí a místo pro druhý plán pohybů. Pokud se kamera přibližovala nebo vzdalovala, pro každou polohu se znovu přeostřovala. Papírové části rukou a nohou, těl, hlav a obličejů byly vystřiženy z fotografických kopií a ke sklu se zespodu přichycovaly tenkou ruličkou průhledné lepicí pásky, jakou jsem do té doby nikdy neviděl. Krásně voněla a říkalo se jí „spifix“, tedy speed fix. Nezasychala. Dnes to je pro nás běžná izolepa, tehdy malý zázrak. Byla prý ze Švýcar, ale mně v ní voněl legendární Brusel. Směl jsem vystřihnout část dveří nadepsaných „Česká domácnost“. Postavičky pro onen film – Don Špagát pro nový program Laterny magiky v režii Alfreda Radoka – předkreslil karikaturista Neprakta, Jiří Wintr. Nikdy předtím jsem neviděl tak mohutné tělo, leda na jeho vlastních kresbách. Něco prohlížel, nahnul se nad skla a rozměrným břichem je prolomil. To byla katastrofa, protože to znamenalo nejen nahradit skla, ale zopakovat celou několikadenní práci aranžování stovek políček filmu. Pan Neprakta jen řekl: No tak, to abych radši zase šel. Ale strýček Karpaš všechno svou úžasnou optickou pamětí vyřešil: na nové sklo naaranžoval týž obraz z fotografických papírků odlepených ze střepů naprosto přesně tak, jak byl. S úsměvností České besedy a dokonale jako Beethoven.

Viděl jsem také zkušební projekce záběrů z předchozích dní, neznal jsem sice scénář a scény byly napřeskáčku, ale to nebylo podstatné. Všiml jsem si obdivu, který všichni přítomní animátoři ke strýčkovi Karpašovi chovali, když komentovali, s čím vším jim pomohl, jaké pohybové detaily vymyslel a co všechno vylepšil a vtipně oživil: Na to přišel Karpaš! Za prázdninové nepřítomnosti Jiřího Trnky bylo jasné, kdo celému studiu ve skutečnosti šéfuje.

Když jsem byl na střední škole, bavil jsem se také matematickou olympiádou a s jedním cvičným příkladem z geometrie jsem nedokázal hnout. Tatínek mi smluvil konzultaci se strýčkem Karpašem. Určitě jsem ho zdržoval a rušil, protože právě doma pracoval na ilustracích pro pohádky k promítání domácím diaprojektorem. Ten princip jsem znal, ale nikdy jsem do té doby neviděl, jak taková ilustrace vzniká. Můj obdiv rostl. Žádné náčrty, ale pevná představa v hlavě a pevnou rukou, téměř vždy napoprvé naskicována celá scéna s průhledy, složitými perspektivami a postavičkami v několika dějích najednou. Výtvarný vtip obohacoval přesné geometrické myšlení: ubíhající cestičky, rokle, dlaždice, zborcené střechy chaloupek, postavičky vkomponované do prostoru a do jeho hloubky rozmáchlé... Vedle schly kvašem vybarvené obrázky s jemnými přechody tónů tam, kde bylo nebe, s odstíněnými vršky smrků, se svítícíma očima sov v černém rohu. Četl jsem si veršované pohádky, které strýčkovi stačily k inspiraci. Byla v nich i odpověď na německou říkanku: Sněhurka je v zemi zdejší nejhezčí a nejkrásnější! Postavy se trochu podobaly jeho divadelním loutkám, ale měly živý výraz, tu a tam pronikavé hnědé oči jako teta nebo nos jako Jenda, ale na rukou třeba jen čtyři prsty, jako loutky pro film. Každá pohádka čítala dva tucty obrázků. Mám dvě, obě od mnohonásobného promítání pořádně poškrábané. Vzpomínám si, jak mi teta vyprávěla, že chtěla něco z té práce, nad níž strýček trávil i noci, nějak usnadnit a ptala se, zda by nemohla aspoň na hotových skicách po vybarvení obtahovat kontury. Ale strýček jakoukoli pomoc odmítl: Každá čára musí mít duši!

Strýček Karpaš si přečetl zadání příkladu z matematické olympiády, zamyslel se, teta mu uvařila kafe, pak vzal beze slova trojúhelník a kružidlo a pro mne neřešitelné cvičení rozlouskl tím, že zkonstruoval pomocný bod mimo zadaný obrazec. To řešení bylo geniální. Jeho pedagogický dar při vysvětlení byl úžasný. Pojal jsem obrovský respekt a díky tomu jsem se vyvlékl z výzvy zahrát si se strýčkem Karpašem šachy. Věděl jsem, že jednou v simultánce porazil Aljechina. Dostal bych mat v pátém tahu.

Ale na něco jsem si přece troufl: za peníze z chmelové brigády jsem si podle strýčkova loutkového divadla postavil zjednodušenou repliku: také do sebe skládací, přesně do dveří mezi dva pokoje, také s reostaty k osvětlení různě barevnými žárovičkami, se světelnými blesky pro bouřku, s elektrickým zvonkem a s pohyblivými věšáčky pro více loutek, které měly zůstat na scéně, když je dvěma rukama nebylo možno udržet, s kulisami, které stačilo obrátit, aby z pece byl krb a z roubené světnice královská síň. Po bruselském vzoru jsem pozadí vylepšil zadní projekcí diapozitivů (promítal jsem les, královskou síň a toušeňskou náves). Pro doplňování loutek jsem sice neměl Karpašovy soustruhované holeně a předloktí, a hlavičky jsem modeloval a vařil z moduritu, ale způsobem oblečení i mechanicky se věrně podobaly tomu, co jsem tolik obdivoval: vodicí drát a nitky starších, koupených loutek, jsem zkrátil na karpašovský rozměr. Hrávali jsme pak ještě jako vysokoškoláci u nás s přítelem Martinem Petiškou jím aktualizované pohádky pro dospělé prázdninové publikum. Bývali u nás na léto Jonášovi, známý pražský architekt se svou kultivovanou sestrou Blankou, na debaty přicházeli manželé Krakešovi, zneuznaní průkopníci sociální práce amerického střihu, a manželé Petiškovi, obdivovaný básník a spisovatel pohádek, bájí, pověstí i románů s chotí. Od těch dob mám i loutku herečky Mariny Buddeusové-Leblové, která jezdívala do Toušeně na léto a v aktualizované pohádce nesměla chybět.

S Karpašovými jsme se vídávali i u Václavíků, u mé skutečné tety Lídy a mého strýce Jaroslava, lékaře, při večerech pro dospělé v jejich elegantní vile na Hradištku. Oba strýčkové se znali z Náchoda a není vyloučeno, že jejich přátelství stálo u zakotvení Karpašových právě v Toušeni dokonce tak, že na sebe z oken mohli vidět. Při večerních setkáních smluvených bez telefonů, které tehdy téměř nikdo neměl a ani nechtěl, strýček Václavík otevíral nejlepší víno, teta servírovala nejlepší domácí roastbeef a strýčkové Karpaš a Václavík doslova koncertovali jako vypravěči mysliveckých latin k nerozeznání od skutečných loveckých zážitků i v nadšeném vzpomínání na zašlé časy, příhody a osobnosti první republiky – z jejich bujného mládí. Excelovali jako herci, imitátoři a mistři ostrovtipu. Televizi stále nikdo nepotřeboval.

—

Ani poté, co se Karpašovi odstěhovali v roce 1965 z Toušeně do Čelákovic do panelákového bytu, pro který strýček promyšleně přebudoval stávající složitý toušeňský nábytek, kontakty neustaly. Jenda Karpaš získal na Českém vysokém učení technickém titul inženýra a směřoval ke kandidatuře věd v úzkém oboru protipožární ochrany stavebních konstrukcí. Stará vlaková společnost doktora Jíry, inženýra Víta, doktora Kruchiny, mého tatínka – někdy doktora Klasny ze Záp a inženýra Vošahlíka z Královic – se sešla do úplnosti s inženýrem Vaňouskem a architektem Karpašem až na čelákovickém nádraží. Čekalo se na kouř z komína parní lokomotivy nad stromy v zatáčce kolejí od Jiřiny. Strýček Karpaš byl skvělý vypravěč i zde. Dovedl proměnami hlasu a náznakem mimiky napodobit nebo vytvořit kohokoli. I hlasatele v porouchaném amplionu nádražního rozhlasu. Vymýšlel nová slova a přesmyčky. Nikdy se neopakoval. Jediné, co se stále vracelo, bylo jeho manšestrové sáčko, jiskřivý pohled a moudrý dobromyslný úsměv. V politicky neradostných dobách tím rozdával nevšední jistotu a sílu. Tu ostatně osvědčil v míře tehdy neuvěřitelné: přestal kouřit a vydržel.

Když zemřel můj tatínek, přišel strýček Karpaš mezi prvními ne kvůli kondolenci, ale s naléhavou otázkou, jak a čím může pomoci. A pomohl výtvarnou stavbou pro poslední rozloučení. Hluboký lidský rozměr jeho osobnosti se promítal do přátelského srdce, do všech jeho uměleckých činů a do celoživotní, dodnes plně nedoceněné práce. Pokora ve službě múzám a osobní skromnost se potkávají jen u skutečně velkých umělců.

(psáno pro časopis Florián, zpravodaj městyse Lázně Toušeň)

jvk