vzpomínky V.Pospíšilové
„Strýček“ Karpaš
...vzpomínky Vlasty Pospíšilové na pana režiséra
S panem režisérem Janem Karpašem jsem se poprvé setkala v roce 1956 ve studiu loutkového filmu Jiřího Trnky v Bartolomějské ulici v Praze v době, kdy Jiří Trnka připravoval výpravný širokoúhlý film „Sen noci svatojánské". Ve studiu tehdy pracovali čtyři zkušení animátoři: Bohuslav Šrámek, Stanislav Látal, Břetislav Pojar a Jan Karpaš.
Pro tak velký projekt bylo nutné mít více animátorů. Studio proto vyhlásilo konkurs, já jsem se přihlásila a byla jsem přijata se třemi dalšími uchazeči. Byla jsem z nich nejmladší, jen dva roky po maturitě na Vyšší škole uměleckého průmyslu, obor loutky a scénického výstavnictví. Brzy jsme se s pány animátory i s dalšími spolupracovníky blíže seznámili. Naší skupince začali říkat „děti“ a panu Karpašovi se říkalo „strýček".
Přípravy na film byly již v plném proudu. Pro zkoušky animace jsme dostali dvě kamery, na výběr dvě až tři loutky a pár rekvizit ze starších filmů. Natáčeli jsme krátké scénky podle vlastních námětů. Pan Karpaš, který se nám věnoval nejvíce, naši práci sledoval, kritizoval i pochválil a poradil nám, jak na to příště jít. Možná, že si vzpomněl na léta, kdy v Náchodě vyučoval na školách matematiku a kreslení. Mimo toto natáčení jsme spolupracovali na přípravě filmu. Já jsem v kostymérně pomáhala při výrobě malých elfíků, létajících světlušek, oživlých žaludů a jiných lesních skřítků.
Ve velkém ateliéru se stavěly scény, kameraman je zasvětloval podle představy Jiřího Trnky, který měl vše předem dokonale promyšlené. Každý věděl, co má dělat. Animátoři měli určené sekvence filmu a jednotlivé záběry s nimi pak probral Mistr před natáčením. V kamerách se používal nový, v Československu dosud nepoužívaný, Eastmancolor. Natočený materiál se posílal vyvolávat do Paříže. Po úspěšných kamerových zkouškách se práce rozjela naplno. My děti jsme pomáhaly zkušeným animátorům obsluhovat dvojice kamer pro snímání širokoúhlého i klasického formátu. Fázovaly jsme po jednom okně všechny švenky, nájezdy, staraly jsme se o ostření a další nezbytnou obsluhu. Pan Karpaš začal natáčet velké lesní scény a já jsem s další novou animátorkou dostala úkol animovat malé elfíky, světlušky, žaludy, kořen a další obyvatele lesní říše. Obavy a nejistoty při této práci jsem překonávala hlavně zásluhou pana Karpaše.
To byl začátek kouzelného období, které se mi i po 57 letech jasně vybavuje. Když jsem pak začala animovat jednoduché záběry, které mně Mistr Trnka zadával, například Titanii s vlajícím pláštěm ze světlušek, uvědomila jsem si, že animátor se musí spoléhat jen na sebe, na poctivou práci, lásku k loutkám a na svoji fantazii. Myslím, že všichni, kteří na filmu pracovali, se chtěli Mistru Trnkovi předvést nejlepším výkonem, jakého byli schopni.
Dva roky natáčení v ateliéru uběhly a film se dlouho dokončoval. Pan Karpaš do studia přijel jen občas, doma připravoval další svůj film. Setkali jsme se všichni až na slavnostní premiéře v kině Alfa.
Velkolepá dotočná se konala od pátku večer až do soboty na zámku ve Štiříně. Část fotografií se zachovala a můžu potvrdit, že pan Karpaš, skvělý společník, i ostatní byli opravdu v pohodě. Ti správní chlapi snědli celou svou kachnu, kterou měl každý k večeři, opravdu na posezení. Milé vzpomínky zůstaly dodnes.
Pan Karpaš s rodinou bydlel v Toušeni a do pražského studia jezdil vlakem. Někdy s ním přišel i mladý štíhlý hoch, jeho syn Honza. Ten po letech dostal nápad uspořádat tatínkovi výstavu, děkujeme mu za to...
Fikmik (1959)
Po dokončení „Snu noci svatojanské“ přinesl pan režisér Karpaš scénář na nový loutkový film na námět pohádky Josefa Štefana Kubína „Fikmik“. Byla to pohádka plná humoru, kouzel a honiček o čertovi, kterého poslal Lucifer za trest zpět na svět sloužit chudému sedláčkovi a potrestat lakomého hraběte.
Pro celé studio bylo natáčení s panem Karpašem vždy událostí. Měl vše předem promyšlené a připravené, všem potřebným oborům k výrobě loutek, rekvizit i scén sám rozuměl. Pro mechaniky, truhláře, loutkáře, malíře, kostymérky a další to byla příležitost, jak ukázat, co dovedou. Stejně tak měl připravené natáčení filmu a technický scénář napsaný a nakreslený do všech podrobností.
Na animaci hlavních scén si vzal dva zkušené animátory: Stanislava Látala a Bohuslava Šrámka. Ostatní záběry – honičky, Fikmikova kouzla a akční scény přenechal mně a Janu Adamovi. Byla to naše „absolventská práce,“ do které jsme se odvážně pustili.
Před každým záběrem pan Karpaš s animátorem probral podle technického scénáře hru, kterou má natočit, a pak mu nechal prostor pro jeho představu. Honza se ujal technických záběrů, létání pytlů s brambory, kácení stromů v parku a rovnání polínek. Já jsem se s chutí pustila do záběrů s prasátky a do humorných záběrů se sedláčkem a Fikmikem. Oba jsme si opravdu přišli na své a získali velkou praxi.
Natočený materiál se posílal koncem týdne do barrandovských laboratoří na vyvolání. Hotová práce se vrátila po neděli a pan režisér s kameramanem ji hned zkontrolovali. Pak se do projekce pozvalo celé studio. Já jsem napětím ani nedýchala, byla to hodina pravdy, vidět výsledky své práce před tak kritickými diváky. Někdy se i zasmáli, například když Lucifer dá Fikmikovi takovou facku, že se mu hlava otočí několikrát na jednu stranu a pak zpět na druhou.
Velký ateliér byl rozdělen černými závěsy na tři až čtyři prostory, kde byly postavené záběry. Animátoři tak v klidu pracovali a vedle připravoval pan Karpaš s kameramanem další záběr. Natáčení probíhalo v tichosti a bez problémů. Někdy se za závěsem ozvalo tiché pískání melodie písničky „Lístečku dubový nepadej do vody“, za chvíli se přidal další a nakonec z toho bylo trio – tři lístečky. Jindy se ozval hluboký hlas pana režiséra: „Komenium – statek národní“, což znamenalo podejte mi kompendium, clonu před objektiv. Také další průpovídky se používaly, dramatické „komenium“ bylo ale nejoblíbenější.
Po vyčerpávajících hodinách práce se animátoři museli nějak odreagovat. Ve sklepě jsme měli pingpongový stůl, kde si každý mohl zahrát, a dokonce se pořádaly i turnaje s hosty. Někdy se šlo do restaurace k Medvídkům na oběd nebo i na skleničku vína. Z okna malírny jsme pozorovali svérázné obyvatele bydlící ve dvoře Konviktu. Za smrákání prošel Bartolomějskou ulicí lampář a rozsvítil plynovou lampu nad vchodem.
Přes den jsme se scházeli ve „fázárně“, což byla menší místnost hned vpravo od vchodu do studia. Bylo zde jedno staré kanape, dva stoly a pár židlí. Když se něco slavilo, poseděli jsme tady k večeru při demižonu vína, zpívalo se a hrálo na harmoniku. Okna místnosti vedla do Bartolomějské ulice. Často přišel příslušník SNB a kontroloval, co se u nás děje. Pokaždé mu někdo vysvětlil, že se neděje nic.
Nakonec jsme se museli s Fikmikem rozloučit. Fikmik se líbil dětem i dospělým a dostal cenu v Bergamu a ve Francii.
Spolupracovala jsem pak s panem režisérem Karpašem i na dalších filmech. Tato spoulupráce mi kromě pěkných zážitků přinášela zejména nové cenné zkušenosti.
Kamenná tetka (1960)
Tak se jmenovala obrovská skála, do níž kdysi zaklel Krakonoš tetku Puchelku, která mu tajně trhala čarovné byliny. Ve filmu využil pan Karpaš svou velkou scénografickou představivost. Propojil majestátní svět kamenné Puchelky s přízemním světem bylinkové báby Konůbkové, která o vše přišla. V závěrečné scéně, kde sledujeme trpaslíky jak za jednu noc postaví nový kamenný dům od základu až po střechu, se projevila i jeho zkušenost architekta.
Silný Bivoj (1963)
Zde pan Karpaš opustil klasickou pohádku a přešel rovnou do socialistické vesnice. Moderní silný Bivoj měl výtvarným pojetím i animací vzory na tehdejších vesnicích. Animace slepic a prasátek byla velmi pracná, ale zase jsme se dověděli, jak to na takovém statku probíhá. Animace babky mě docela bavila.
Vezla dáma zavazadla (1965)
Pro tento snímek pan Karpaš zvolil kombinaci loutkové a ploškové animace. Výtvarníkem byl Kamil Lhoták. Byla to moje první zkušenost s tímto druhem animace, kterou jsem také využila ve svých posledních filmech.
Tři kumpáni (1972)
Návrat režiséra Karpaše ke klasické pohádce. Animace kumpánů Mrazíka, Větrovce a Ohnivce probíhala v tradičním stylu, zato kouzlení s pytli by vydalo na několik filmů. Větru a sněhu jsme si užili opravdu ve všech situacích, mně i druhému animátoru Alfonsu Mensdorff-Pouillymu se to v dalších filmech hodilo.
„Strýček“ Karpaš dojížděl do Prahy ranním vlakem z Toušeně. Přestoupil v Čelákovicích, dojel na nádraží Praha – Těšnov a ve studiu stačil přivítat i některé Pražáky. Nosil myslivecký klobouk a manšestrové sako, v zimě hubertus, v ruce měl starou koženou aktovku, ve které si večer odnášel práci domů. Někdy loutku, kterou chtěl upravit, jindy obrázek, který potřeboval doma dokončit.
Rád poseděl u „kluků“ v truhlárně, kde probrali, co je nového, a v mechanické dílně, kde vymýšlel nové pomůcky pro animaci. Také zašel k děvčatům do kostymérny a do střižny zkontrolovat s paní střihačkou denní práce. Choval se ke všem přátelsky. Všichni si toho vážili a uznávali jeho široký rozhled a schopnosti.
Pamětníci této éry loutkového filmu na „strýčka“ Karpaše rádi vzpomínají, na pohádkové postavy, do kterých on vložil svoji moudrost a životní optimismus. S nimi se můžeme setkávat dál v jeho filmech, stejně tak v knížkách, které ilustroval i v jeho další bohaté tvorbě. Dnes prostřednictvím této výstavy...
Vlasta Pospíšilová, režisérka